Bolavé, depresivní Dítě Skály Petry Neomillnerové

petra-neomillnerova-dite-skaly-perexPetru Neomillnerovou známe jako autorku „dirty fantasy“ jako je zaklínačka Lota nebo upírka Tina Salo. Ale tato autorka má na svém kontě i jiné, hlubší, přemýšlivější texty. Přestože i tady najdeme mnoho krve a jiných tělních tekutin, hrají tyto příběhy zcela jinou roli, než osudy zaklínačů a městských upírů. Po Písních čarodějky Moire přichází nekromantka Alke a její Dítě Skály.

Nový samostatný román jedné z nejproduktivnějších autorek české fantastické scény byl vystavěn na povídce Květ skály z antologie Vláda Ríši 2005: Česká fantasy. A už to je prvním kamenem úrazu. Na prvních stránkách se děj odvíjí příliš moc rychle, scéna stíhá scénu, aniž by se ztrácel čas nad vysvětlováním a text jede na povídkové zkratce slov, kde každé přebytečné písmenko musí pryč, dál. Prvních padesát stránek se tak čtenář musí hodně držet, aby z horské dráhy, kterou pro něj autorka připravila, nesletěl. Některé situace, význam jistých postav a hlavně brutalita s jakou se všichni na plátně příběhu pohybují, dává čtenáři pořádně zabrat. Uvolnění přichází přesně ve chvíli, kdy skončí děj původní povídky a navazuje děj románu. Ačkoliv to z textu vlastně vůbec není poznat, čtenář instinktivně vycítí, že najednou se něco změnilo. Po textu, který uháněl jako o život, se najednou ocitáme na mnohem klidnější vodě, která dá nejen mnohem více vyniknout charakterům a prostředí, ale i celému ději.

petra-neomillnerova-dite-skaly

Pokud tedy hledáte nástin děje, máte smůlu. Nelze se ani slůvkem zmínit o tom, co na vás čeká, protože díky povídkovému střihu a zvratům, bychom vám vyzradili hned několik zásadních zvratů. A to i přesto, že na nich celý román vlastně staví. Co se ale dá prozradit je prostředí:

Nacházíme se v prastaré nekromantské škole zvané Skála, ve které se adepti temného učení destruktivní magie neplácají za drobné přestupky přes prsty. Jsou nemilosrdně bičováni, páleni koutkem úst vyřknutými kouzly a po nocích s gustem znásilňovaní svými hetero- i homo sexuálními Mistry. Ani v kastě učitelů to však není o mnoho lepší. Přestože spolu všichni pod hlavou představeného Skály spolupracují (a po nocích líhají), nikdy si nevytvořili přátelské vazby a každý ke každému zůstává ostražitým nepřítelem. Nový představený získává svůj post jen zabitím předchozího spolu se všemi Mistry, kteří se proti němu postaví. Skála je tvrdé místo plné tvrdých zákonů, kde se školí hlavně strachem a nenávistí a odkud vychází nájemní čarodějové schopní vyhladit za příslušný peníz celé město. Co na tom, že veškerá okolní půda nějakou dobu nebude svědčit obilí?

Dítě Skály je neskutečně temný a depresivní román, jehož hrdiny jsou ti, kteří vždycky a za všech okolností bývají tím, kdo stojí na opačné straně barikády a bývá poražen chrabrými bojovníky. Je to příběh o lidech, kteří jsou tak zkažení, že už ani lidmi v srdci nejsou, přestože se v průběhu knihy budou muset snažit v sobě to lidské najít, aby mohli zvítězit proti společnému nepříteli. Dítě Skály je co se týče popisů postav a prostředí neskutečně sugestivní a dobrá kniha, která vám bez námahy hned na prvních stranách představí svět, do kterého byste se nikdy nechtěli narodit. Svět nenáviděných, kteří nenávidí, a přesto vědí, že za hradbami Skály žijí normální lidé normálním životem. Situace, která tento paradox ukazuje asi nejlíp, nastane, když hlavní hrdinka poté, co mu spálila domov, zajme druida z rozsáhlých lesů a vláčí ho cestou necestou. Konflikt dvou naprosto odlišných světů, které se náhle začnou pomalu prolínat, je nepředstavitelný.

Stejně jako je Dítě Skály dobré, je také špatné. Jak už jsem popsal na počátku, vychází z povídky, kde jeden dějový zvrat stíhá druhý. Přestože po prvních padesáti stranách, kdy děj původního textu pomalu přechází v děj románu, přichází zpomalení, čas stále plyne relativně rychle a jedna událost střídá druhou. Jenže čtenář zjišťuje, že i od tohohle postupu se pomalu ustupuje a nakonec dějové zvraty zmizí, spád příběhu se vypaří. Naštěstí se tak stane až ve chvíli, kdy se čtenář souzní s prostředím a postavami a začne jejich jednání chápat, i tak ale pozdějšímu ději chybí jakákoliv zápletka či spád, který by ji hnal dál, nehledě na to, že události v polovině románu nemají nic společného s těmi na jeho počátku. Ve chvíli, kdy přijde konec, který se do knihy vetře, jen aby se neřeklo, že tam žádný není, a aby už to autorka mohla ukončit, zcela nečekaně se postavy odtrhnou od děje románu zpátky k ději povídky. Že to zní šíleně? Také že je.

Jak už jste možná pochopili, Dítě Skály není o příběhu. Přestože nějaký má, aby se to vůbec dalo číst (a pro autorku psát), mnohem důležitější složkou jsou tu postavy, které už od první chvíle procházejí nepřetržitým vývojem. Dítě Skály je kniha depresivní a bolestná, která tne do živého, kdy jen může. Nepochybně byla psána ve velkých bolestech a v nich se také musí číst. Pokud jste stejně jako já právě dočetli Zaklínačku Lotu a chcete se vrhnout na Dítě Skály, nedělejte to. Počkejte, až budete mít nějakou hodně hlubokou depresi a pak knihu otevřete. Zjistíte, že postavy jsou na tom naprosto stejně jako vy. Začínají na úplném dně, možná až pod ním, a postupem doby, jak čtenář čte a autorka se vypisuje z pocitů, temné stránky pomalu mizí a vy na konci zjistíte, že vás, stejně jako postavy, deprese přešla a jste otevření novým zítřkům.

Dejte si na Dítě Skály pozor.

Název: Dítě skály
Autorka: Petra Neomillnerová
Obálka: Lubomír Kupčík
Počet stran: 315
Vydal: Brokilon, Praha 2009
Doporučená cena: 238 Kč
Hodnocení: 60%

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.