Bezzubí Vlci Sudet zavile vyjí na šumavský měsíc. A nemá to šťávu

Vlci Sudet slibovali mnohé. Změnu vypravěče z Tiny na jejího milence Kaye, náhled do mužské upíří mysli i změnu bitevního pole z pražských ulic na šumavské lesy a háje. Jenže sliby chyby.

Ilustrační foto Foto: Jan Nohovec, Topzine.cz

Tina pátrá po svém příteli Timotejovi a Kay se z nudy vydává navštívit svoji milenku Saskii na Šumavu. Naneštěstí ji ale nenajde ve stavu, v jakém by ji čekal. Saskie totiž nemá hlavu tam, kde by ji měla mít a navíc jí v ní chybí upíří špičáky a přebývá hora česneku. Klasická antiupíří prácička. Tentokrát si ovšem lovec upírů zvolil špatnou oběť – milenku Kaye, upířího popravčího. A Kay tuhle smrt rozhodně nehodlá nechat nepomstěnou.

Vydává se po stopách záhadného lovce upírů, jenže šumavské prostředí je mu cizí a Tina je v tahu. Proto požádá o pomoc medvědodlaka Konráda, který mu jako průvodkyni dohodí místní pracovnici horské služby – vlkodlačici Zlatu. Ale Kay může pátrat jen v noci a Zlata najednou jako by se do země propadla. Utekla se zálohou, kterou jí Kay dal, nebo ten, koho hledají, není jen lovec upírů, ale lovec všeho nadpřirozeného?

Rychlé, stručné a politicky nekorektní

Nesporným, neodvolatelným, neoddiskutovatelným a neměnným kladem knih Petry Neomillnerové zůstává fakt, že děj nikde nedrhne, žene se kupředu a nekumuluje se na pěti a více stovkách stran, ale na mnohem příjemnějších prostorech okolo dvou set stran. Rozhodně jako pozitivní vývoj se také jeví úbytek vulgarismů, které v předchozím díle, Smrti u archanděla (recenze Alžběty Lexové, recenze Dagmar Čechové), doslova zavalovaly stránky a při jejichž vyslovení by se i dlaždič červenal. Tím ale bohužel výčet nesporných kladů končí.

Škoda, že všechny postavy mají opět jak z Tiny, tak z Kaye naděláno do kalhot. Místo toho, aby ze služky Zlaty, která celý život ohýbala hřbet, udělala autorka alespoň trochu silnější bytost coby vlkodlačici, nechala ji zoufale subtilní s ocasem mezi nohama a stejně tak zoufale nudnou. Cikánka Jolana taky dokonale splňuje podmínky pro politicky nekorektní stereotypní vedlejší postavu, která píská jak Tina nebo Kay hvízdají a ani ji nenapadne hledat nějakou vnitřní sílu pramenící z její moci. Pak se ale není co divit, že se s nimi těžko někdo ztotožní.

Komparz na zabíjení

Samoúčelné používání vulgarismů sice ze stránek zmizelo, ale bohužel ho nahradilo samoúčelné používání násilí. Postavy už neklejí tolik jako dřív, ale místo toho si ze Šumavských lesů vyrobí malé soukromé řeznictví. Akce, krev a násilí má samozřejmě svoje místo v jakékoli lepší upířině, kde si upíři neodhazují z oka emo patku a neskládají milostné písničky, ale pokud je ho moc, stane se vůči němu čtenář zcela imunní. S každou další mrtvolou jen narůstá počet lehce znuděných vzdechů, akce už není akční, adrenalin nestoupá a popisy vyvržených střev a pomočených mrtvol už neotřásají ani těmi nejslabšími povahami.

Oběti nemají absolutně žádný smysl, žádnou roli, figurují jen jako statisti, kteří čekají, až Kay přijde a zakousne je. Stvořené pouze na papíře pasivně reflektují plochost svého charakteru a do příběhu se přimotávají jen proto, aby si Kay měl s čím hrát, a aby se nepřišlo na to, že jinak chlapec k ničemu dobrý není.

Hrátky v prázdné hlavě

Od Tiny samotné si taky čtenář neodpočine, pokud nepočítáme fakt, že vypravěčem se stal nakrátko Kay. Jinak se totiž Tina objeví hned zpočátku na skok a od osmdesáté strany už na stálo, protože Kay je nejen na nic vyšetřovatel, ale i nezastavitelná mlátička, která decimuje celou Šumavu. Kay není nijak komplexní postava už od chvíle, kdy se poprvé v sérii objevil. Staletí starý bývalý šlechtic s oidipovským komplexem a nezdravým vztahem k ženám vždycky hrál úlohu chodící mluvící sekery a vibrátoru pro hlavní hrdinku.

Snad proto není vyprávění z jeho hlavy žádná velká zábava. Zkostnatělý šovinistický blb si jistě fanoušky najde, ale že by jeho feudální a třídní myšlenky udržely čtenářovu pozornost celou knihu, to se říct nedá. Za celou dobu, kterou figuruje v sérii, se jeho postava nikam neposunula, kromě toho, že závislost na matce se přetavila v závislost na Tině. Jinak ale zůstal příliš povrchní a nepropracovaný. Škoda.

Tina nám dospěla… bože chraň

Postava Tiny jako jediná prochází jakýmsi vývojem. Oproti prvnímu dílu série, Sladká jak krev, kde byla Tina typická antihrdinka vehnaná do situace, s níž nechtěla nic mít, čímž byla sympatická a snadno se jí odpouštělo kde co, ve Vlcích Sudet už „dospěla“. Po Timotejově zmizení přebírá vládu nad upíry v Čechách a tím bohužel končí všechna legrace.

Už to není lehkomyslná upírka, která ráda nakupovala, fetovala, lovila po barech opilé oběti a s upíry se nepaktovala. Takřka přes noc se z ní stala zodpovědná manažerka upírské komunity, máma pluku a uklízečka upířího nepořádku v celé zemi. A podařilo se jí to tak rychle a bezprostředně, až jeden přemýšlí, jestli taková nebyla vždycky a v prvních dílech mu jenom věšela bulíky na nos, aby si ho zahákla k celé sérii.

Vlci Sudet představují zklamání, mimo jiné i proto, že si v knize několikrát hrdinové stěžují na to, jak jim kloužou pneumatiky jejich luxusních bouráků na sněhu a ledu, místo toho, aby vylezli ven a prostě ty auta pomocí upíří síly odtlačili. Jestli jsem v recenzi na Smrt u archanděla tvrdila, že se těším, až nám bude vyprávět pohádku na spaní Kay, vyléčila jsem se z toho a chci zpátky Tinu. Ať už je jakákoli, rozhodně je její hlava lepší místo na hraní než ta Kayova. V té toho totiž moc není.

Název: Vlci Sudet
Autorka: Petra Neomillnerová
Obálka: Koutmedia/K.Kadlec
Počet stran: 211
Vazba: brožovaná
Rozměry: 125 x 200 mm
Vydal: Brokilon, Praha 2010
Doporučená cena: 228 Kč

Hodnocení: ** (40 %)

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.