6 rad pro psaní povídek: Pozor na počet postav, absenci dialogu a další

FOTO: Rady pro psaní povídek - ilustrační snímek
Ilustrační snímek. Foto: Martin Peška, FANZINE.cz

FOTO: Rady pro psaní povídek - ilustrační snímekZačínající spisovatelé povídek často opakují stejné chyby. Aby se jim alespoň někteří mohli v budoucnu vyvarovat, připravili jsme pro ně souhrn několika rad.

FOTO: Rady pro psaní povídek - ilustrační snímek
Ilustrační snímek. Foto: Martin Peška, FANZINE.cz

Poznámka: Tento seznam rad byl vytvořen na základě opakujících se chyb v přihlášených povídkách v druhém ročníku literární soutěže Fantastická povídka, o nichž proběhla přímá debata za účasti šéfredaktora magazínu FANZINE.cz Marka Hofmana a spisovatelů fantastiky Josefa Pecinovského, Jiřího W. Procházky a Františky Vrbenské na festivalu FanCity 27. října 2012.

Děj odehrávající se ve snu

Snad na základě několika populárních filmů jako by se roztrhl pytel s povídkami, jejichž děj se odehrává ve snu. „Chci říct jedno autorům, co tohle zkoušejí: ‚Už to opravdu nedělejte‘,“ vyzývá Jiří W. Procházka a dodává: „Ukazujete tím svoji zbabělost, že nejste odvážní prdnout čtenáři do ksichtu svůj příběh.“ Podle Procházky probuzením na konci autor degraduje nejen svou povídku, ale i sám sebe.

„Mně to připadá, jako by se autor bál ten úžasný svět, co vymyslel, považovat za reálný, a proto se v něm hrdina nakonec probudil a nic se nestalo,“ tvrdí Josef Pecinovský, s nímž souhlasí i Františka Vrbenská: „Pokud použijete sen jako berličku, pak je to absolutně špatně.“

Neznamená to ale, že je nutné se snu jako takovému v ději vyhýbat. Záleží však na tom, jak je do příběhu zakomponovaný a co se jím snažíte říct. „Pokud zjistím, že Tonda spadl z postele a na žádném Měsíci nebyl, tak je to blbý. Ale pokud například prohloubí tajemství, tak ano,“ dává Vrbenská příklad, kdy je možné sen v povídce využít. Za pointu příběhu podle ní ale jednoznačně nestojí.

Opakování jednoznačného a zbytečné vysvětlování

Podle Procházky se v knížce vysvětlovat nemá. „Jsou to obezličky autorů, kteří si nevěří. Pokud má někdo potřebu zdůvodňovat na čtyřech stránkách, že někoho propíchnul…“ upozorňuje na jednu z nejčastějších chyb.

FOTO: Josef Pecinovský
Josef Pecinovský. Foto: Marián Juskanin

„Vezměte si, že jíte jídlo, které je lahodné a chutné, a najednou narazíte na kostičku, nebo na chrupavku – vysvětlování je takovýto nepohodlný žvanec, který zkazí děj,“ uvádí na příkladu neatraktivnost vysvětlování pro čtenáře Vrbenská.

„Čtenář není blbec,“ říká Pecinovský, který tvrdí, že není třeba předem vysvětlovat, jak nějaký složitý přístroj funguje a k čemu slouží. Lepší je ho v příběhu rovnou použít, ať předvede, co umí.

Absence konfliktu

Častou výmluvou řady začínajících autorů, kteří přihlašují svou práci do literární soutěže Fantastická povídka, je omezený rozsah na 5 normostran (tedy 9.000 znaků včetně mezer). Nejde na něm prý vymyslet konflikt.

Častou chybu vytýká soutěžícím v literární soutěži vyhlašované magazínem FANZINE.cz i Marek Hofman upozorňující na povídky stojící jen na monologu hlavní postavy: „Pořád se motá ve svých myšlenkách a rozebírá své pocity. Tohle mě nebaví, protože tam není co řešit. Pokud se někdo potřebuje vyplakat nad svým osudem, ať si to nechá pro sebe, ale nechodí s tím do povídky, protože tohle čtenáře nebaví.“

Konflikt jde přitom udělat i v jedné větě, často se stačí jen zamyslet nad proškrtáním textu, doporučují Procházka s Pecinovským.

Zasazování děje do lokality USA za každou cenu

„Pokud to není nutné, pak by se toho měl autor vyvarovat,“ shodují se všichni tři spisovatelé.

FOTO: Františka Vrbenská
Františka Vrbenská

Podle Františky Vrbenské musí být k použití zasazení děje pro lokality Spojených států amerických opravdový důvod. Za špatné považuje i autorovo pečlivé nastudování reálií jen za účelem, aby se příběh tvářil zajímavěji.

„Pokud někam potřebuju dostat národní gardu, policii, stíhačky, M-16 a má to být na pláži, tak to nemůže být na Mácháči,“ udává Jiří W. Procházka příklad, kdy je zasazení děje do prostředí USA přirozené.

Nadměrný počet postav

Obecně lze doporučení spisovatelů shrnout tak, že čím méně postav, tím lépe. Josef Pecinovský udává jako optimální počet postav na rozsah 9.000 znaků včetně mezer tři. Tím jsou myšleny tři jednající postavy, nikoliv například vrátný, který se někde jen mihne a autor ho jen zmíní.

Podle Procházky by měly být v povídce minimálně 2 lidi, aby vzniknul konflikt. Ten ale může být i v mluvení postav. Jako důkaz takového případu zmiňuje film Dvanáct rozhněvaných mužů. „Na povídku o rozsahu pěti stran musí stačit 3 postavy,“ shoduje se s Pecinovským.

Užívání jmen, které si nelze zapamatovat

Jen jako slabý odvárek špatně zvolených jmen postav může sloužit níže uvedená ukázka.

„KanKeLaiji! Podívej, dnes neškodil,“ zajásal CeRel.

Než se však skrze závoj únavy nadál, vyrojili se kolem něho FelElelovi žoldnéři.

FOTO: Jiří Walker Procházka
Jiří W. Procházka

Bohužel, u amatérských spisovatelů často dochází k volbě jmen hrdinů, které obsahují bláznivé a nesystematické kombinace souhlásek a samohlásek, které mnohdy nelze ani vyslovit. Populární je naneštěstí i používání apostrofů ve jménech postav.

„Apostrofy ve jménech nepoužívat,“ tvrdí jednoznačně Procházka, který dodává, že si jejich užití dokáže představit snad jedině v parodii.

Pecinovský doporučuje, aby raději jméno postavy neodpovídalo tomu, co postava dělá. Například jméno Tlustý pro člověka, který tak i vypadá, je náhoda. Do povídky se ale většinou nehodí.

„Příběh se nemůže povést, pokud se postavy blbě jmenují,“ varuje Vrbenská, která dodává, že v krátké povídce spíš než v delších dílech lze jméno i vynechat. Alternativou ke jménu může být on, ona, muž, žena apod.

Přemíra monologu

Přemíra monologu v povídkách přihlašovaných do literárních soutěží často přímo souvisí s již zmíněnou absencí konfliktu. Ve chvíli, kdy autor prezentuje pouze či převážně formou monologu, řeže si pod sebou větev, protože povídce většinou chybí konflikt.

FOTO: Marek Hofman
Marek Hofman

„Dialogy příběh strašně urychlují a dynamizují. A to, co řekne postava ve dvou větách, leckdy vydá za víc než dva odstavce,“ říká šéfredaktor FANZINE.cz Marek Hofman.

Pecinovský doporučuje, aby v dialogu neříkaly obě osoby totéž. „Když jeden řekne, že je hezky, druhý nemůže říct ‚Ano, to je‘.“

Dialog je třeba chápat jako nástroj, který dokáže posunout děj kupředu. Podle Vrbenské se jím dá naznačit i charakter lidí. „Dá se postavit povídku jen z dialogu, ale nelze ho postavit jen na monologu, dnes už na to není doba,“ uvedla spisovatelka.

Jiří W. Procházka upozorňuje autory, aby si dialogy postav hlídali a nestalo se, že všechny postavy budou mluvit jedním jazykem, jedním stylem.

V souvislosti s dialogy je nutno upozornit na jeden z nejčastějších zlozvyků nejen amatérských spisovatelů, kterým jsou uvozovací věty. Odstrašujícím příkladem mohou být například pronesl netrpělivě či zavyl zběsile. Mnohdy jsou totiž v povídkách úplně zbytečné, a je tedy třeba vždy zvážit, zda jsou nutné. Například při dialogu muže s ženou.

V případě dialogu dvou postav stejného pohlaví Procházka doporučuje pro odlišení občas zakomponovat do přímé řeči jméno jedné z osob. Například: „Karle, a ty si opravdu myslíš, že…?“ I v tomto případě platí, že nic se nemá přehánět a určitě by se nemělo jméno postavy objevovat na začátku každé přímé řeči.

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Martin Peška
Autor je šéfredaktorem magazínu TOPZINE.cz. V Praze vystudoval sociální a mediální komunikaci a v Olomouci žurnalistiku. Od roku 2008 působil v PR, kterému se věnuje jakožto nezávislý konzultant dodnes. Jeho velkou vášní je vlastní sbírka pivních sklenic.

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.