2 fotky 
Mercedes Thompsonová přichází již podeváté. Zdroj: výřez knižní obálky.
Jedna z nejpopulárnějších urban fantasy sérií o automechaničce Mercedes Thompsonové se dočkala dalšího přírůstku. Je jím povídková sbírka ze zákulisí životních peripetií drsné kožoměnkyně. O jeho famózní obálku se opět postaral Daniel Dos Santos. Patricia Briggsová v sérii o Mercedes Thompsonové dokázala, že kde je talent, přijde nakonec i štěstí. Svérázná Mercy Thompsonová si svou bezprostředností získala srdce čtenářů po celém světě a svět, ve kterém žije, se s každým dílem rozrůstá do větší a větší plastičnosti a živosti. Mihotavé stíny však představují v hlavní linii série malou odbočku – nebo spíše pohled zpět.
Nabízejí vysvětlení některých událostí knih o Mercedes tím, že buď poskytují náhled na příběh, který jim předcházel, nebo pohled jiného protagonisty. Proto je třeba si dávat velký pozor na spoilery, před nimiž však autorka vždy včas a dopředu varuje v krátkém úvodu každé povídky, v němž podává vysvětlení i o pozadí daného tématu a postavách, které ji i čtenáře oslovily natolik, že jim musela dát větší prostor.
Připravte se tedy na nálož příběhů ze světa Mercy Thompsonové (která v některých povídkách samozřejmě rovněž účinkuje), jež ukážou svět za oponou autorské tvořivosti a dovolí vám podívat se víc na zoubek vašim oblíbeným „obvyklým podezřelým“, kteří – zatím – v sérii hráli jen vedlejší roli.
Anotace:
Povídková sbírka Mihotavé stíny přivádí čtenáře zpět do světa automechaničky a kožoměnkyně Mercedes Thompsonové, tentokrát se však nejedná o její příběh, nýbrž o pohled do zákulisí celé série. Sbírka obsahuje deset povídek a dvě vystřižené scény, které čtenářům přibližují život a pohled ostatních postav.
Autorka se v povídkách vrací do hluboké minulosti, například v srdceryvném příběhu Samuela a Ariany, nebo setrvává v současnosti a poskytuje čtenářům vhled do života vedlejších protagonistů série. Díky tomu se mohou čtenáři lépe seznámit například s Asilem, Benem, či Warrenem a jeho přítelem Kylem.
„I NETVOŘI ŽIJÍCÍ VE STÍNECH MŮŽOU MÍT SRDCE…“
… aneb co se stalo, když jste se nedívali!
UKÁZKA z knihy Mihotavé stíny – Mercedes Thompson 9 od Patricie Briggsové
Zdroj: knižní obálka.
1
Samuel
Tři týdny potom, co jsem pohřbil své nejmladší dítě, a několik dní po pohřbu toho nejstaršího – mladé ženy, která nikdy nezestárne – někdo zaklepal na dveře.
Skulil jsem se z matrace, nevydal se ale otevřít. Venku byla černo-černá tma a jediný důvod, pročby se uprostřed noci ozvalo klepání na dveře, byl, že někdo onemocněl. Veškeré mé vědomosti o bylinách a lé-čení nedokázaly zachránit moji ženu ani děti. Pokud je někdo opravdu nemocný, povede se mu lépe beze mě.
„Slyším tě,“ ozval se drsný hlas mého otce. „Pusťmědovnitř.“
Předtím, než zemřela moje rodina, bych byl překvapený. Od chvíle, co jsem naposledy slyšel otcův hlas, uplynula už hodně dlouhá doba.
Táta ale vždycky poznal, když jsem byl v maléru. A tato jeho schopnost přečkala mé dětství.
Ztratil jsem zájem o cokoli, o to očekávané i nečekané. A protože jsem byl zvyklý dělat, co mi řekl, otevřel jsem dveře a ustoupil vzad.
Muž rychle vešel, aby nevyvětral teplo z večerního ohně. Ohniště uprostřed chalupy bylo uhašené a zakryté na noc a znovu v něm zapálím oheňaž ráno. Se zavřenými dveřmi tak nebylo uvnitřkvůli tměvůbec vidět, i okna totiž byla zakrytá, aby jimi nepronikal studený noční vzduch.
Netuším, jak to udělal, protože se neozvalo třesknutí křesadla, zapálil však lojovou svíčku. Na římse u dveří vždycky nechával svíčku, v místě, kde jeden z kamenů, z nichž byla chalupa postavena, trčel ze zdi. Potom, co odešel a chalupu přenechal mně, mi připadalo praktické nechávat ji tam taky.
Sundal si z hlavy kápi otrhaného pláště a já v tlumeném, ale použitelném světle uviděl jeho vrásčitou tvář, která vypadala starší a sešlejší, než když jsem ho viděl naposledy, před více než dvanácti lety.
Vlasy měl prokvetlé stařeckými šedinami a vous úplně bílý, na což jsem nebyl zvyklý. Od našeho posledního setkání začal kulhat, na starého muže ale vypadal dobře. Odložil velký batoh, který nesl na zádech, i koženou brašnu s dudami. Z ramen si shodil plášť a pověsil ho
vedle dveří, kde podobné věci vždy věšíval.
„Vrány mi pověděly, že mě potřebuješ,“ řekl, když jsem stále mlčel.
O nadpřirozených věcech mluvíval jen vzácně a pouze s rodinou – z níž jsem zbyl jenom já, protože můj mladší bratr zemřel před čtyř-mi lety na souchotiny. Táta ale uměl lépe předvídat budoucnost než čarodějnice, která držela v moci naši vesnici, a taky toho víc věděl.
A dokázal rovněž snadněji zapálit oheň než kdokoli, koho jsem kdy poznal, ať už se jednalo o mokré dřevo, špatný troud nebo nezastřižený knot – jemu na tom nesešlo.
„Nevím, jak bys mi mohl pomoct,“ řekl jsem a můj hlas zněl chraplavě, protože už jsem dlouho nepromluvil. „Všichni jsou mrtví. Moje žena, děti.“
Sklopil oči a já poznal, že to pro něj není žádná novina, že mu vrány – nebo jiná magie, která s ním hovořila – pověděly o jejich smrti.
„No,“ řekl, „takže nastal čas, abych se vrátil.“ Vzhlédl, zadíval se mi do očí a já viděl v jeho tváři starost. „I když jsem si myslel, že problémy předběhnu, ne že je budu následovat.“
Z jeho slov mě mělo mrazit, pošetile jsem si však myslel, že to nejhorší, co se mohlo stát, se už stalo.
„Jak dlouho zůstaneš?“ zeptal jsem se.
Naklonil hlavu na stranu, jako by slyšel něco, co já ne. „Přes zimu,“ řekl nakonec a já se snažil necítit úlevu nad tím, že nebudu sám. Snažil jsem se necítit nic než žal. Moje rodina si ho zasloužila – a já si nezasloužil útěchu, ne když se mi je nepodařilo zachránit.
Zima byla krutá, jako by sama příroda truchlila spolu se mnou. Táta se mě nesnažil vytrhnout z žalu, dbal ale na to, abych každé ráno vstal a udělal vše pro to, abychom přežili další den. Netlačil na mě, jen na mě upřeně hleděl, dokud jsem se nezachoval správně. Muž pracuje a stará se o věci, o něž je třeba se postarat – tyto zásady jsem znal z dětství. Jemu se nikdo neodvážil říct ne, a to platilo jak pro mě, tak pro zbytek vesnice.
Lidé ho přišli přivítat. Částečně proto, že si ho vážili a měli ho rádi, hlavním důvodem však bylo, že se nechal přemluvit a zahrál jim. Hudba nebyla v naší vesnici neobvyklá, většina lidí zpívala nebo hrála na bubínek či píšťalku. Málokdo ale zpíval jako můj táta. Když zemřela matka, nikoho nepřekvapilo, že opět vyrazil na cesty a zpíval za ubytování a jídlo, jako to dělal, než se s ní seznámil.
Lidé mu nosili trochu ode všeho, co měli, aby mu za jeho muzicírování zaplatili, a díky tomu, a také díky medicíně, kterou jsem směňoval já, jsme získali dost zásob na zimu, i když já si žádné předem nepřipravil, jako jsem to dělával obvykle. Předtím mě nezajímalo, jestli budu mít dost jídla nebo otopu.
O sebe jsem starost neměl, protože jsem se nemohl dočkat, až se připojím ke své malé rodině ve studeném hrobě. Po tátově návratu mi ale můj plán začal připadat zbabělý – a když jsem na to občas zapomněl, tátův studený pohled mi to připomněl.
Připadalo mi však divné nemít se o koho starat; tak dlouho jsem byl hlavou rodiny. Pečovat o tátu jsem neměl ve zvyku: nepotřeboval, aby ho ostatní obskakovali. Přežil dětství – ne že by o něm se mnou mluvil, prozradil mi jen to, že bylo kruté. Moje máma ale věděla, co se mu stalo, a vyvolalo to v ní prudkou hrdost podtrženou žalem a něhou. Věděl jsem pouze to, že z domova odešel jako chlapec, procestoval svět, který se choval nepřátelsky k cizincům, a dařilo se mu.
Byl houževnatý a jeho sebevědomí donutilo rodinu mojí mámy ustoupit od námitek proti tomu, aby se provdala za muže odjinud. Byl chytrý – a co bylo důležitější, moudrý. Když se vyslovil k záležitostem vesnice, což nedělal často, vesničané poslouchali.
Po matčině smrti se opět vydal do světa a přežil – a pořád z něj sálala radost, která dokázala zahřát můj domov víc než polena v ohništi, i když chlad, který po sobě zanechala smrt mých maličkých a jejich mámy, byl pronikavý.
Můj táta dokázal přežít cokoli a jeho příklad mě nutil k tomu samému. I když jsem to nechtěl.
Zdroj: výřez knižní obálky.
2
Samuel
Za nejkratší noci v roce, kdy byl měsíc na nebi v úplňku, nás vyhledala moje babička. Znovu jsem se ujal role vesnického léčitele, proto mě ani nenapadlo neotevřít, když se uprostřed noci ozvalo klepání na dveře. Táta už si na noční návštěvy, které byly údělem léčitele, zvykl.
Nepohnul se, i když jsem si byl jistý, že je vzhůru.
Otevřel jsem dveře a našel před nimi cizinku. Byla to divoce vyhlížející mladá žena s neučesanými vlasy, které jí v zacuchaných chuchvalcích visely až ke kolenům. Její tvář byla tajemná a tak krásná, že jsem si skoro ani nevšiml obrovské stvůry, která dřepěla vedle ní.
„Syn,“ řekla mi. Tvá magie je silná. Ozval se hlas v mé hlavě.
„Ne,“ vyhrkl táta, který vyskočil na nohy, sotva jsem otevřel dveře.
Stoupl si mezi nás. „Nedostaneš ho.“
„Neměl jsi utéct,“ řekla mu. „Ale odpouštím ti, protože jsi mi přinesl dar.“
„Nikdy ti nebudu dobrovolně sloužit, matko,“ prohlásil táta tónem, který jsem od něj nikdy dřív neslyšel. „Řekl jsem ti, že jsme spolu skončili.“
„Mluvíš, jako bys měl na vybranou,“ řekla. Pohlédla dolů a bestie, kterou jsem považoval za psa, se na tátu vrhla.
Sáhl jsem po kyji, který jsem nechával u dveří, netvor byl však rychlejší. Zaryl tátovi tesáky do břicha a strhl ho mezi nás. Nerozpoltil jsem tátovi lebku jenom proto, že jsem kyj uprostřed úderu pustil. A pak už jsme neměli žádnou šanci.
Proměnila nás v monstra – ve vlkodlaky. Ten pojem jsem ale uslyšel až o mnoho let později. Donutila nás sloužit jí s pomocí své čarodějné moci a schopnosti vniknout nám do mysli, což bylo ještě krutější – v tom však měla s tátou větší problémy než se zbytkem vlků. Přestože mé smysly tvrdily, že je mladá, myslím, že když zaklepala na mé dveře, prožila už několik staletí.
První proměna z člověka ve vlkodlaka je krutá i za nejlepších okolností. Nyní už vím, že většina lidí, která je napadena natolik brutálně, aby se proměnila, zemře. Čarodějnice ale uměla udržet své oběti naživu dost dlouho na to, aby se z nich staly bestie, po kterých toužila. Přesto bych zemřel, kdyby mě při životě neudržel táta. Slyšel jsem v hlavě jeho hlas, chladný a panovačný, a já musel poslechnout, musel jsem žít.
Skutečnost, že dokázal něco takového, zatímco sám podstupoval stejná muka jako já, ukazuje, jaký muž můj táta je. Přežil jsem a trvalo velmi dlouho, než jsem mu to odpustil.
Nevím a ani nechci vědět, jak dlouho jsem žil jako vlkodlak a sloužil babičce. Mohly to být desítky ale taky stovky let, věřím však, že spíše to první. Každopádně to trvalo tak dlouho, že jsem zapomněl své jméno. Přestal jsem ho používat, protože už jsem nebyl tím člověkem, nenapadlo mě ale, že ho úplně zapomenu. A jméno nebylo jedinou vzpomínkou, o kterou jsem přišel.
Už jsem si nepamatoval tvář své první ženy ani tváře svých dětí.
I o celá staletí později jsem však občas ve snu slýchal dětský hlas volající otce: „Taid! Taid!“Věřím, že ten hlas patřil mému prvorozenému. Ve snu je ztracený a já ho nemůžu najít, ať už ho hledám sebeusilovněji.
Táta rád říká, že schopnost zapomenout je někdy dar. Kdybych si je jasně pamatoval, kdybych si pamatoval, co jsem dříve měl, možná bych ve službách čarodějnice nepřežil. Naučil jsem se žít přítomností a vlk, který se se mnou dělí o tělo a duši, mi to usnadňoval: zvířata netruchlí pro minulost a nedoufají v budoucnost.
Zdroj: výřez knižní obálky.
3
Ariana
Kdysi dávno žila na jednom z faeských dvorů krásná dívka, která na lovu ujela družině, pustila se totiž za něčím, co zahlédla prchat před sebou. Nakonec dorazila do údolí, kde na ni čekal pohledný cizinec s jídlem a pitím. Snědla jídlo a vypila víno, a i když ji zbytek družiny našel, zůstala s pánem lesa a poslala své lidi zpátky ke dvoru samotné.
Čas běžel a ona porodila holčičku, z níž vyrostla talentovaná moudrá žena. V lidském příběhu by tuto dvojici čekal šťastný konec. Fae ale nejsou lidé a žijí velmi, velmi dlouho. Štěstí si obyčejně neužívají věčně, a to platilo i pro tyto milence. Přesto byli po jistou dobu skutečně
šťastní.
Dceru pojmenovali Ariana, což znamená stříbro, a dívka už od raného dětství vykazovala zálibu v tomto kovu. Při dospívání se ukázalo, že je obdařena mocí, jakou fae vládli v dobách své největší slávy. Když dosáhla dospělosti, její moc překonala dokonce i tu lesního pána, který byl stovky let starý a prosáklý magií lesa.
Je pravda, že fae vyššího dvora bývají neblaze vrtošiví. A je taky pravda, že lesní pán má dvě tváře: ta první je civilizovaná a krásná jako tvář každého jiného Tuatha Dé Danann, druhá je ale divoká jako les, jemuž vládne. Paní sidhe se nakonec začala nudit anebo se jí zhnusila divočejší část jejího milence. Ať už byl důvod jakýkoli, opustila dospělou dceru a milence bez rozloučení i bez vzkazu a vrátila se zpět ke dvoru.
Lesní pán truchlil pro milenku jen krátce, neboť náklonnost jeho lidu je stejně plytká, jak hluboká je jeho nenávist. Nějaký čas po milenčině odchodu ještě miloval svoji dceru a radoval se z ní. Když ale její moc přerostla tu jeho, ovládly ho žárlivost a zášť. A když si ostatní fae všimli jejích darů a začali jí nosit zlato a drahokamy ve snaze přemluvit ji, aby se s nimi podělila o svoji magii, žárlivost přebila jeho lásku do té míry, že z ní nakonec nic nezůstalo.
Zdroj: výřez knižní obálky.
4
Samuel
Smečka obvykle spávala v lese za chatrčí patřící čarodějnici. Navzdory hornatému terénu tam nebylo nijak zvlášť chladno, i když v zimě zem pokryl sníh a na podzim jinovatka. Měli jsme huňaté kožichy a chatrč byla zakouřená, příliš teplá a nepříjemně páchla hnijícími věcmi, fyzickými i spirituálními.
Nevím, co si o tom mysleli táta a ostatní, já ale byl rád, když jsem se mohl čarodějnici uklidit z cesty. Schovávala nás před těmi, kdo vyhledávali její služby, a to jak kvůli ochraně – jednala s mocnými, hrozivými bytostmi –, tak z opatrnosti, protože nás měla pod kontrolou jen z velké části. Tátu si nikdy nepustila k tělu, pokud neměla po ruce některého z poslušnějších vlků.
Když jsem se vrátil z lovu, ležel otec stočený do klubíčka stranou od ostatních. Zvedl hlavu, vstal, zadíval se na mě, pak se otočil a odklusal do lesa, kde listí bylo rudé a zlaté. Zaváhal jsem, poslušnost ale byla stále součástí našeho vztahu. Místo toho, abych si lehl a spal až do rána, jak jsem měl v plánu, jsem se dvakrát protáhl a běžel po jeho stopě, dokud jsem ho nedohonil. Přestože jsem se neohlédl, věděl jsem, že ostatní mě následují – jako vždy.
Zpočátku jsem si myslel, že nás ostatní vlci sledují proto, aby nás špehovali pro čarodějnici, čas však ukázal, že jsem se mýlil. Bylo nás šest vlkodlaků, vlastně sedm, všichni jsme ale věděli, že Adda umírá – jen s obtížemi klopýtal po pěšině dolů do rokle a na zpáteční cestě mu budu muset nahoru pomoct.
Měl jsem dojem, že otec znal některé z vlků od dětství, nikdy to ale nepotvrdil ani nepopřel. Když jsme přijali lidskou podobu, nikdy nemluvil ani s nimi, ani o nich – a oni vlčí podobu nikdy neopouštěli.
Krátce poté, co nás sem čarodějnice přivedla, objevil táta malou chráněnou roklinu ve stínu vyvráceného stromu. Poskytovala nám úkryt a nabízela jistou ochranu před počasím pro naše nahá těla. I když moje lidská kůže nechladla tak rychle jako předtím, než mi do duše vstoupil vlk, nebyla tak dobrá jako srst. Zima ještě ne dorazila, listí však už začalo měnit barvu a přijímat podzimní odstíny a vzduch byl štiplavě chladný.
Sotva jsme se ocitli pod ochranou dubu, začal se táta měnit, ale místo abych ho jako obvykle napodobil, zaváhal jsem. Život byl snazší, když jsem vlkovi přenechal vládu. Vlk zabíjel a zabíjel a nepřevracel se mu žaludek ani netesknil pro bytost, kterou býval.
Táta si všiml, že váhám, a zavrčel na mě – byl to rozkaz, který vlk musel poslechnout, i kdybych já nechtěl.
Bolelo to. Nevím, jak otec vůbec přišel na to, že se můžeme proměnit zpět v lidi. Nepamatuju si, jak jsem to udělal poprvé – když jsem o tom začal uvažovat, zděsil jsem se toho, kolik věcí si dobře nepamatuji. Nějaký čas trvalo, než jsem si uvědomil, že když se babička rozhodla nasytit svoji magii mojí bolestí, ukradla mi někdy víc než jen krev a maso.
Moje kůže absorbovala srst a já měl pocit, jako by mě popíchaly včely. Praskání kostí nebylo o nic méně bolestivé než skutečná zlomenina.
Čarodějnice nechtěla, aby se její vlci měnili zpátky v lidi, to jsem ale tehdy nechápal. Nevěděl jsem, že její magie proměně v člověka brání – věděl jsem pouze to, že to bolí. Musela vědět, že jsme přijali zpátky lidskou kůži. Nevím, proč nám v tom nezabránila. Možná se otce bála
víc, než dávala najevo.
„Proč to pořád děláme?“ zeptal jsem se táty, když jsem se na čtyřech potil po vynaložené námaze. „K čemu to je? Jen nám to připomíná, čím jsme dřív byli.“
Zamračil se na mě. „Dal jsem tvé matce slib, chlapče. Když jsem jí přiznal, co mám v krvi, slíbil jsem, že nikdy nedovolím, abys zůstal v rukách mé matky. Pokud přijdeš kvůli vlkovi o lidství – moje matka vyhraje.“
Vstal jsem, počkal, dokud jsem nezískal rovnováhu, pak jsem zvedl ruce a otočil se pomalu kolem dokola, aby mě viděl celého, nahého a špinavého. „Lidství znamená víc než jen podobu s člověkem, tati.
Lidství jsem už dávno opustil…“
„Ne,“ zavrčel. Ukázal bradou na ostatní vlky. „Ne jako oni. Pořád víš, co je správné a co špatné. Pořád rozeznáš dobro od zla.“
„Život by byl snadnější, kdybych mohl zapomenout.“ Věděl jsem, co řekne, ještě než to udělal; táta nemá rád sebelítost.
„Snadnější neznamená lepší.“ Víc neřekl. Když mě donutil přijmout lidskou podobu, moc jsme toho nenamluvili. Co bychom měli říkat?
Žádnému z nás se nechtělo vykládat o dávno mrtvých lidech, o dni, který jsme měli za sebou, a ani o tom před námi.
Věřil, že si jeho matka přestane dávat pozor a udělá chybu. A já věřil jemu, i poté, kdy už má vlastní pošetilá naděje vyprchala. Roky, desítky let a desítky desítek let však nakonec nahlodaly i moji víru, stejně jako řeka ohladí kámen. Otce jsem ale miloval a nikdy bych mu neublížil svými pochybami – jen ať věří v lepší konec než já. Konec nastane bez ohledu na to, v co věříme, a on nacházel útěchu v budoucnosti, kterou pro nás viděl. Neřekl jsem mu, že i kdybychom se osvobodili, pořád bychom byli netvory, které z nás udělala. Táta byl chytrý, věděl to stejně dobře jako já.
Ostatní vlci čekali s očima upřenýma na tátu, podvolil se však až Addově tichému zakňučení. Posadil se na zem, zaklonil hlavu a začal zpívat. Já si taky sedl, opřel se zády o dub a poslouchal.
Jeho hlas ztratil stařecký třas, kterého jsem si všiml poslední zimu, kterou jsme strávili spolu jako lidé, oběma nám navíc zmizely stříbrné vlasy i vrásky. Nevěděl jsem, jestli nás omladila babiččina magie nebo kousnutí vlka, a ani mě to nezajímalo.
Otec neměl žádný nástroj kromě toho, s nímž se narodil, ale to víc než stačilo. Když zpíval, ostatní se shlukli kolem něj, on však měl oči jen pro umírajícího vlka, který si složil čenich na jeho nahé stehno, poslouchal a sípavě dýchal. Vypadalo to, že mu hudba a tátův dotyk přinášejí úlevu.
Čarodějnice získávají moc prostřednictvím utrpení jiných a vlkodlak dokáže snést hodně, než nakonec zemře. První známkou toho, že Adda umírá, bylo, že mu správně nenarostly zpátky uši. Zdravým vlkodlakům mohou dorůst kousky těla, o něž přišli. Místo aby ho babička nechala být a dovolila mu zesílit, jako to udělala už jednou nebo dvakrát v minulosti, uřízla mu levou přední tlapu, když potřebovala sklidit jeho bolest pro svoji moc. Všichni jsme pro něj dělali, co jsme jen mohli. Až zemře, zaměří se babička zase na nás všechny, dokud někdo nezačne slábnout. Potom se bude soustředit na něj a po kouscích ho zabije.
Podobně pomalou smrtí zemřeli už dva jiní vlci, těm ale otec nezpíval. Během let v zajetí nezpíval vůbec, dokud ho o to tento vlk beze slov nepožádal. Nevěděl jsem, proč je ten vlk jiný – a nemínil jsem se ptát.
Po čase jsem se k tátově písni připojil i já. Naše hlasy spolu ladily jako vždy. Hudba bolela víc než proměna v člověka, protože mi připomínala lepší dny, dny, kdy jsem miloval a byl milován, dny, kdy změna ročních období něco znamenala. Ještě víc však bolelo nezpívat. A co víc, pokud jsem tak mohl otce i v nejtemnějších dnech potěšit, jak bych mohl nezpívat?
Změna se připlížila nečekaně. Nepoznal jsem ji, když začala. Stále vládl podzim, noci ale byly delší a já ve vzduchu cítil štiplavou vůni sněhu.
Ne dnes, ani zítra, ale někdy příští týden přijde sněhová bouře.
Nebyl jsem daleko od chatrče, když jsem zahlédl muže z lidu víl, který mířil na návštěvu k čarodějnici. Bylo to neobvyklé, protože lid víl, Tylwyth Teg, měl vlastní moc a obvykle čarodějnictví nepotřeboval. Muž byl stejně krásný jako všichni ostatní: vysoký a s očima modrýma jako zimní moře pod tmavým nebem. Pleť měl stříbřitou a prokvetlou trhlinami temnoty, takže připomínala kůru bedwyn.
Než mě babička proměnila v netvora, nikdy jsem fae nespatřil, znal jsem je však z příběhů. I nyní byli tak vzácní, že upoutali můj zájem. Po krátkém zaváhání jsem nechal být králíka, kterého jsem stopoval, a plíživě se vydal za fae.
Neozbrojen si vykračoval zbytky podzimního listí v lese čarodějnice a nedíval se ani vlevo, ani vpravo, takže vypadal jako snadná kořist.
Jenže já znal pravdu.
Fae jsou houževnatí, zákeřní a smrtící – hlavně ti, kteří si vykračují lesem, jako by jim patřil. Nižší fae se většinou drží ve stínech a klidí se z cesty tvorům s velkými ostrými zuby. Tento nepatřil k Tuatha Dé Danann, k pánům vyššího dvora, kterých se babička děsila, proto mě její magická pouta nenutila ohlásit jí jeho příchod. Měl však moc; cítil jsem, jak se na něj les soustředí.
Připlížil jsem se blíž, abych mohl lépe nasát jeho pach. Jeho stopa páchla hořkostí a žárlivostí, malými, ubohými emocemi, jeho řeč těla a pozornost lesa ale vypovídaly o moci. Držel jsem se z dohledu, zatímco muž zamířil přímo na mýtinu, kde stál babiččin domov.
Ostře zaklepal na dveře a čarodějnice otevřela. Oblečená byla do tenké košile, která nenechávala nic představivosti, a přes ramena a boky jí visela hříva pískově žlutých vlasů, které se na slunci třpytily jako med.
Když si muže dobře prohlédla, zvedla obočí, pak ustoupila vzad a beze slova ho pustila dovnitř.
Zvědavost mě přiměla připlížit se zboku k chatrči a přitisknout ucho na stěnu. Ona nevěděla, že slyšíme, co se uvnitř děje, a my jí to nemínili říct.
„Překvapuje mě,“ pravila babička koketně, „že někdo jako vy přichází za někým jako já.“
Babička byla hezká, ale ne tak krásná jako lid víl; a nebyla ani hloupá. Chovala se koketně, le jen proto, aby ji fae podcenil. Mocní v jeho světě se neklaněli, neplazili ani neplížili; útočili zepředu a po důrazném varování.
„Jsem pánem tohoto lesa,“ oznámil jí.
Věřila, že les je její; místní mu dokonce říkali Čarodějnicin les.
„Já vím, já vím,“ řekla bez váhání a chytře skryla své pohrdání.
„Štěbetají o vás ptáci a vítr zpívá vaší mocí. Ale před dvěma nocemi za mnou přišli dva přízrační psi. Jejich srst byla bílá a rezavá a já poznala, že jde o strašidelné psy, o prokleté tvory z dávných dob. Byli tak děsiví, že se mi při pohledu na ně málem zastavilo srdce. Navštívili mě ve snu a řekli mi, že odcházejí. Že už si nedokážete udržet jejich poslušnost.
Vysmekli se vaší kontrole. Řekli mi, že tvorové jako oni nejsou dobrými otroky.“ Její hlas byl nevinný a lehký – já ale vycítil její zášť.
„Dávej si pozor, čarodějnice,“ upozornil ji.
„Mám vám předat jejich slib a varování,“ řekla a hlas jí zjihl. „Moc, kterou jste zahodil kvůli své ješitnosti, už nikdy nezískáte zpátky, protože k našim břehům dorazili stoupenci obětovaného boha. Říše Pod Kopcem trpí jejich chladným železem a ještě chladnějšími modlitbami. Během několika staletí spoutají moc této země a fae zůstanou bezmocní.“
Uslyšel jsem, jak dlaň pleskla o tvář, a v duchu jsem se uculil, proto-že mi ani na jednom z nich nezáleželo. Uhodil ji a draze za to zaplatí.
„Přeháníš to, čarodějnice,“ zavrčel. „Trpím tě tu, i když tvá přítomnost znevažuje můj les svojí odporností a přitahuješ sem smrtelníky, kteří za tebou přicházejí skrz moji zemi.“
Rozhostilo se krátké ticho.
Napadlo mě, jestli si dám dnes k večeři lesního pána. Olízl jsem si pysky. Kořist v okolí chatrče, kde jsme se mohli volně pohybovat i bez
svolení čarodějnice, byla hubená a ona nám bránila vydat se na lov do větších dálek.
„Nechtěla jsem být neuctivá, pane,“ odvětila podlézavým hlasem, ve kterém zazníval strach i úcta. Ach, ano, pomyslel jsem si, toho si dáme k večeři. „Jen jsem vám předala informaci, kterou jsem získala.
Myslela jsem, že jste tady, protože ode mě něco potřebujete. Přišel jste Mě snad vyhnat?“
Slyšel jsem šustit látku, jak pochodoval sem a tam.
„Musím získat své psy zpět,“ řekl faeský lord tiše a podle. „Mám pro ně úkol. Pomůžeš mi s tím, jinak si nebudeš muset dělat starosti s tím, kde budeš žít.“
„Ano, ano, jistě. Chápu, pane.“ Hlas měla sladký jako med. „Jde o záležitost života a smrti? Nebo jen o prosté přání?“
Nastala dlouhá odmlka.
„Nemohu vám pomoct, pokud se mi nesvěříte,“ vysvětlila. „Moje magie reaguje na potřebu. Musím vědět, co potřebujete, a jak moc to chcete.“ Napadlo mě, jak je možné, že fae neslyší lež stejně jasně jako já – ale neznal ji a ona lhala velmi dobře. Fae nelhali vůbec, proto nedokázali vždy odhalit nepravdu.
„Ano,“ odvětil zdráhavě. „Je to otázka života a smrti. Dal jsem své slovo někomu, kdo mě zničí, pokud ho nedodržím.“
„Potom mohu něco udělat,“ prohlásila babička bryskně, jako by v jejím hlase nikdy nezazněla servilnost. „Mohu vám dát moc povolat psy. Moje magie ale vychází z obětí, jak jistě víte. Cena bude vysoká.“
„Ne jakékoli psy,“ řekl ostře, protože ho napadlo, že odhalil past. Fae nelhali, z klamu ale udělali umění. „Magické tvory.“
Nemusel jsem vidět její úsměv, abych vycítil její uspokojení, když jí vlezl rovnou do pasti, aniž by si jí všiml. Byl kořist, a to bez ohledu na svoji moc. Nebyl dost chytrý na to, aby jí unikl – a ona mu nikdy neodpustí políček.
„Magické tvory v psí podobě,“ ujasnila si. Neposlouchal ji. Řekla mu, že on už nikdy znovu faeské psy nezavolá. Ona ale fae nebyla.
Mohla kdykoli lhát – a lhala, když se jí to hodilo. Poznal jsem však, že o tom nelhala. Magičtí tvorové v psí podobě – to budeme my.
Umožní mu zavolat vlky, byť očekával vlastní psy. Možná, možná pokud kontroloval faeské prokleté psy, kteří byli vskutku děsiví, dokáže ovládnout i nás. Aspoň na čas.
„Ano,“ řekl lesní pán a vůbec nezpochybnil slova, která použila.
Koneckonců si jen upřesnila jeho žádost. Ani ho nenapadlo zeptat se, jestli se poblíž nenacházejí jiní magičtí tvorové podobní psům.
Nevěděl jsem, jestli je doopravdy tak hloupý nebo jen nechápe, jakou hrozbu představuje. Fae byli vždy hrdí a v dobách, kdy vládli a lidé se jich báli, to bylo ještě horší. Málokdy si všimli hrozeb, které nebyly faeského původu.
„To zvládnu,“ řekla pomalu a po bedlivém zvážení. „Zaplatíte mi libru stříbra.“
„Dobrá,“ odvětil klidně, i když to bylo víc, než kolik by jinak vydělala za deset let.
„To je moje cena,“ řekla mu. „Ale magie vás bude stát ruku – čarodějnická magie má svoji cenu a tu za vás neponesu. Můžete si vybrat, jestli levou, nebo pravou.“
V chatrči se rozhostilo ticho a já odešel dřív, než ho něco přerušilo.
Kdyby přišla na to, že tam jsem, donutila by to udělat mě – prostě proto, že by věděla, jak by mi to ublížilo. Existovala jistá šance, že to udělá sama; ráda působí bolest. Kosti ale není snadné přeříznout – a vztek toho muže si vezme za cíl toho, kdo ho o ruku připraví. Patrně to přikáže Dafyddovi, který naši smečku vedl. Jen ať Dafydd ukousne fae ruku; rozhodně si to užije víc než já.
Dafydd nebylo jméno, které vůdce naší smečky získal po narození, stejně jako můj otec nebyl Selyf a já nebyl Sawyl – David, Solomon a Samuel. Pokaždé, když se přestěhovala – což dělala, kdykoli na to dostala chuť–, změnila nám jména. Někdy jsme se stěhovali každý měsíc po celý rok. Jindy jsme se zdrželi na jednom místě celá desetiletí,
jako tady. Tentokrát a na tomto místě babičku těšilo nazývat nás jmény z příběhů stoupenců obětovaného boha. Nevěděl jsem proč a nezajímalo mě to.
Já své jméno zapomněl. Sawyl nebo Samuel stačilo. Ale ať už otci říkala jakkoli, táta byl Bran – a to mi vzít nemohla.
5
Ariana
Malá hobgoblinka dělala, co mohla, aby splnila rozkazy, i když ji z toho bolelo srdce. Haida umyla to třesoucí se, vyděšené stvoření, které bývalo její paní, a nevěnovala žádnou pozornost tomu, jak sebou trhalo, plakalo nebo blábolilo – přesně, jak měla poručeno. Ignorovala vír magie okolo, výbušné, bídné a… smrtící.
Haida natřela otevřené rány mastí, kterou to ráno umíchala z rostlin natrhaných Venku. Ani ona, ani její paní nevěřily ničemu v jejich domově: vše v něm bylo nestabilní, odráželo to totiž šílenství jejich pána.
Za starých časů by to nebylo nebezpečné: říše Pod Kopcem byla rozlehlá a robustní a dokázala vyléčit své spirituální rány. Pod Kopcem ale ztrácelo spojení s běžným světem a stávalo se vrtošivým. Ti, kdo přebývali v domě lesního pána, raději nejedli ani nepili nic, co zůstalo v kredenci přes noc nebo žilo v domě víc než den.
Když hobgoblinka ošetřila třesoucí se postavě rány, jak nejlépe uměla, oblékla ji do šatů a ověsila drahými kameny na stříbrných řetízcích, pak se pokusila pomoct jí na židli, aby se mohla posadit a najíst.
„Když jsem v takovém stavu, neber mě jako osobu,“ varovala ji jednou její paní. „Vypadám sice jako já, ale nejsem to já. Jsem netvor.
Nebezpečný netvor. Buď opatrná a obezřetná. Jen ty mi můžeš pomoct porazit ho.“
Její paní byla chytrá, mnohem chytřejší než ona, proto Haida uposlechla příkaz do písmene. Jídlo.
„Jezte,“ pobídla hobgoblinka stvoření, které bývalo její paní. A zase jí bude. Vyšlo to už dřív, vyjde to zase. „Je to jen kousek chleba a plástev medu. Prospěje vám to.“
Haida si kousla, aby stvoření ukázala, že jídlo je skutečně jedlé a pokud se do něj nepustí, Haida všechno sní. Ať už to zjizvené, zlomené stvoření používalo jakoukoli logiku, začalo jíst, sotva Haida polkla.
Zatímco jedlo, jeho vnější poničené části, kosti a šlachy, se začaly zacelovat a vyhlazovat do příjemnějšího vzhledu, dokud opět nepřipomínalo Haidinu paní – aspoň navenek.
Haidina paní, Ariana, zdědila silnou magii z obou stran pokrevní linie. Ta jí umožnila zotavit se z ran, které by hobgoblina zabily. Její otec byl lesní pán, nezávislý, ale mocný fae, matka dvorní dáma na jednom z nejvyšších dvorů – a kéž by byla tady. Odešla už před lety a od té
doby neodpověděla na žádný vzkaz ani prosbu, kterou jí hobgoblinka, jež jí dříve věrně sloužila a nyní pracovala pro její dceru, poslala.
Zatímco se Haida rozhořčovala nad matkou své paní, budova okolo nich zasténala a posunula se. Mohlo za to její rozčilení nebo spíše vnitřní vřava toho stvoření? Tolik moci v rukách rozzlobeného, traumatizovaného netvora, který žil v Arianině těle, nebylo dobré a Haidin vlastní vztek všechno jen zhoršoval. Mohla s tím však něco udělat a snad se pak jejich domov Pod Kopcem zklidní.
Haida se soustředila na svůj úkol a přinesla na stůl další podnos s jídlem, které to ráno ukradla ve třech různých vesnicích, aby si toho lidé nevšimli. Jídlo sloužilo dvěma účelům: odvedlo pozornost netvora od toho, kvůli čemu se jim pod nohama neklidně vlnila podlaha, a navíc posílilo její paní.
Netvor snědl všechno, co mu Haida přinesla, pak na ni upřel černé oči. Ve všech ostatních ohledech vypadal netvor nyní jako její paní, i když potlučená a zhmožděná, jeho oči ale byly stále hluboce, bezedně černé.
„Je tu ještě jedna věc,“ řekl jí hlasem ochraptělým křikem a ztěžklým hrůzou a vyčerpáním. Skutečnost, že vůbec promluvil, ale znamenala, že její paní je blízko.
„Ano,“ souhlasila Haida a připravila se zahalit nejnovější vzpomínky netvora mlhou.
Podobně jako většina nižších fae i Haida ovládala některé věci skutečně dobře. Její magie ale byla divočejší a jen nesnadno se krotila drobnými kouzly nebo zaklínáním. Zastřít paměť mlhou pro ni bylo těžké, a kdyby se jí netvor vzepřel, nedokázala by to vůbec. Nemusela však
potlačit vzpomínky na dlouhou dobu, jen na dost dlouhou dobu.
Haida se dotkla netvorova čela, on ji ale chytil za ruku a zavrčel: „Sawyl. Samuel. Samuel Bílý vlk,“ řekl.
Haida čekala. Netvorova magie byla hutná a obtékala hobgoblinku jako zimní vichr, řezavý a nepříjemný.
„Samuel,“ zamumlal netvor jemněji, skoro jako její paní. Pustil Haidu, promnul si oči a zašeptal: „Přicházejí, vlci přicházejí. A s nimi jde smrt. Pamatuj si to.“
Netvor vládl mocí, jakou její paní neměla, mocí podobnou té Haidině, jen mnohem silnější. Hobgoblinka nepochybovala o tom, že ta slova něco znamenají. Pravděpodobněto bude zlé, protože z ošklivosti netvora nikdy nevzešlo nic dobrého – tak to řekla Haidě její paní a Haida jí věřila.
Když netvor už nic víc neřekl, hobgoblinka se ho něžně dotkla a znovu se pustila do úkolu, který řeči o vlcích přerušily. Jakmile dala magii ve svém nitru správný tvar, vložila ji na netvora. Pohladila ho po čele a řekla: „Zapomeň. Ať mlhy skryjí hrůzu a zůstane jen to dobré.“
Její magie se vplížila do netvora a zahalila mu vzpomínky laskavostí, což bylo možné jen proto, že to netvor dovolil. Změna nastala ihned a netvor se stáhl.
Namísto strašlivého, zraněného stvoření na Haidu zamrkala její paní, černota v jejích očích se smrskla do zorniček, takže její velké, dokořán otevřené oči byly opět smaragdově zelené. Rány překryla tmavě hnědá kůže a jizvy schovalo kouzlo, takže vypadala zase jako dřív.
„Hobgoblinko?“ pronesla trochu zmateně, ale ne rozrušeně.
Její paní se rozhlédla po kuchyni, která byla Haidinou doménou.
Byla pěkná a čistě uklizená jako vždy, i když ne tak nóbl jako zbytek domu. Hobgoblinka cítila, jak se mechem porostlé stěny kuchyně, které se stáhly v rozrušení nad přítomností netvora, vrátily zpět na místo.
Z jejich nehybnosti ale vyzařovalo očekávání, ne mír domova, a to jí dělalo starosti.
„Ano, má paní,“ řekla hobgoblinka smutně, neboť zmatek ve tváři její paní začaly nahrazovat horší věci, jak se magie, kterou Haida použila, rozplynula a vzpomínky zapadly na místo. Její paní potřebovala zapomenout jen na okamžik, aby získala odvahu vzít si od netvora zpět svoji moc a tělo.
Její otec, lesní pán, měl dvojí podstatu. Měl podobu sidhe, ale také lesního fae. Arianin netvor se zrodil právě z toho, kdyby ji však otec netyranizoval bolestí a hrůzou ze psů, kterým velel, nikdy by se nezhmotnil. Netvor byl na rozdíl od Ariany stvořením lesa a nemohl odmítnout přímý rozkaz lesního pána – zpočátku šlo jen o trest, nakonec ale Arianině otci začal nést ovoce.
Haidina paní se ostře nadechla, pohlédla dolů na své ruce, zahýbala prsty a zaťala je v pěst.
„Nepamatuju si všechno, co netvor tentokrát dělal,“ řekla napjatě.
„Udělal, co po nás chtěli?“
Haida zavrtěla hlavou. „Já nevím, paní. Vaše magie přesahuje tu mou. Budete se muset sama podívat na to, co jste vytvořila.“
Malá hobgoblinka se zelenošedou kůží a chlupy tuhými jako dráty, které ji pokrývaly od hlavy až k patě, měla blíž k Srdci magie než Tylwyth Teg, vyšším fae, jako byla Ariana. Haida byla něco jako ovčák pečující o stádo a Ariana tkadlena, která vytváří tapisérie z jejich vlny. Jedna magie nebyla nezbytně lepší nebo mocnější než ta druhá, jen dokázaly jiné věci. Ostatní fae to ale jako Ariana neviděli, a to včetně samotné Haidy. Oni považovali nižší fae za slabé, jenže jejich domov se třásl a sténal kvůli Arianině otci a jen Haida mu dokázala přinést útěchu.
Ariana věděla, že nebýt Haidy, dávno by podlehla netvorovi.
Ariana ze sebe setřásla poslední ze stínových závojů hobgoblinky, připravena čelit výsledkům rozkazů svého otce a netvorovy poslušnosti. Zpočátku si pamatovala vše, co dělala, jakmile ji otec proměnil.
Nakonec ale její vzpomínky přestaly být jasné. Tentokrát, stejně jako posledně, si nepamatovala nic od chvíle, co se zlomila pod vlnou hrůzy, kterou v ní vzbudila magie prokletých psů.
Její otec nakonec uspěje a zničí ji. Mohla jen doufat, že se jí podaří zajistit, aby z toho nic nezískal. Tolik se bála, že zklame i v tom.
Opatrněvstala, avšak přestože se jí točila hlava a byla slabá, bolest ran rychle slábla.
„Jak dlouho tentokrát?“ zeptala se Haidy, když opustila kuchyň a vykročila chodbou ladným krokem, který ji matka před svým odchodem naučila. Výhodou ladných pohybů byla nutnost soustředit se, jinak by totiž upadla na obličej. Kdykoli se bosou nohou dotkla podlahy, nasála ze země magii, aby si dodala sil, podobně jako ji posílilo jídlo, které snědla.
„Čtyři dny,“ řekla Haida. „Odešel hned potom, co psi skončili.“
To bylo neobvyklé. Rád dohlížel na její práci, i když to, co dělala, natolik přesahovalo jeho lesní magii, že to stejně nechápal. Bylo tu ale něco o psech, na co by si měla vzpomenout…
Barva staré krve a sněhu, trhající zuby, psi působili bolest a hrůzu, která ji neustále mrazila. To byl dar bílých a rudých psů lesního pána, hrůza, která dokázala zastavit dech i srdce.
„Má paní?“
Ne, tone. Na to nesměla vzpomínat, jinak nad sebou ztratí kontrolu.
Pokud z ní zůstane jen druhý aspekt poslušný rozkazů moci, kterou lesní pán vládl tvorům v lese, vše bude ztraceno.
Z otce, který ji miloval, z muže, který ji bral na dlouhé vycházky lesem a učil ji mluvit hlubokými hlasy dubů a třesoucích se vrb, už nic nezůstalo. A stejně tak nezbylo nic z dcery, jež ho milovala a věřila, že není schopen ničeho zlého.
Řekl jí, že byl pověřen úkolem, za který dostal dobře zaplaceno laskavostmi a mocí – po moci toužil skoro stejně, jako ji chtěl vidět zuboženou a zmenšenou v něco, co by poslouchalo jen jeho, na co by neměl důvod žárlit. Měla mu vyrobit zbraň, která by dokázala vysát magii z fae, sidhe, hobgoblinů i ze všech tvorů mezi nimi.
Její otec nedokázal nebo nechtěl vidět nic než své krátkodobé cíle v souvislosti s tímto artefaktem.
Nebyl jediný fae, který přišel o moc pod sílícím přílivem železa, a nebyl ani nejzvrhlejší. Tuatha Dé Danann, který si dílo objednal, byl mocný – byli tu ale ještě mocnější fae. Samotná existence artefaktu vyvolá válku, která neskončí, dokud nezůstane nikdo, kdo by ho mohl chtít. Nakonec přivodí konec fae i všeho ostatního, co bude zničeno, jen v honbě za ním.
Její otec byl zaslepen svými tužbami a odhodlaný donutit ji použít její magii k výrobě artefaktu. Ona však byla ještě víc odhodlaná to neudělat.
Ariana zahnula do dílny a upřela pohled na hroudu stříbra o velikosti pěsti na stole. Sotva ji vzala do ruky, pochopila, že selhala.
„Hlavní kouzlo je hotové,“ řekla Haidě chraplavě. V ruce držela nástroj ke zničení světa. „Je po nás.“
„Můžete s tou věcí zničit jeho?“ zeptala se hobgoblinka, která byla jako vždy praktická.
„Když se mi už jen při pohledu na něj podlamují kolena?“ řekla Ariana hořce. „Změnil mě. Udělal ze mě vyděšené, bezmocné stvoření, stejně poslušné jako jsou jeho psi. Nemůžu proti němu zakročit.“
Kdysi mívala pevnou vůli a velkou moc, nyní ale nebyla ničím, jen stínem svého dřívějšího já – byla zlomená, podřízená otcově vůli, až na tyto ukradené okamžiky.
Bylo tu však něco o otcových psech, něco, na co si potřebovala vzpomenout.
„Pak je po nás,“ řekla Haida prakticky, delikátně si olízla ruku a uhladila si chlupy na tvářích. „Pokud jste tu skončila, měly bychom jít.
Bude nás pronásledovat – jeho povaha mu nedovolí nic jiného. Napřed si ale bude chtít pohrát s novou hračkou. Dá nám to šanci ztratit se ve světě. Dokážu nás před jeho psy schovat na dlouhé dny. Jeho magie není mocná, jen záludná.“
Statečná hobgoblinka. Haida vždy zvážila problém ze všech stran a našla nejlepší cestu, která ji vyvede z místa, kde se zrovna nachází, a k možnému přežití.
Ariana se rozhodla řídit jejím příkladem a prozkoumala, co už udělala a vložila do stříbra. Do této chvíle se jí vždy po probuzení, když zrovna otec nebyl nablízku, podařilo dílo zničit, aniž by si toho všiml.
Jakmile ale bylo kouzlo vloženo do stříbra, už s ním nic nezmohla – o nic víc než kdokoli jiný. Přiblížila k němu ruku a sledovala, jak stříbro volá její magii.
„Jak jsem řekla,“ pravila pomalu Haidě, „ta věc vysaje magii všech fae.“ Zmlkla a soustředila se na tok magie ve stříbře, protože objevila něco nečekaného, co potřebovala pochopit. „Možná bych dokázala tok přiškrtit, udělat z řeky pouhou stružku. Kdyby artefakt dokázal nasávat moc jen po troškách, jak velké škody by mohl napáchat?“
Hobgoblinka si sedla na paty a vycenila ostré zelené zuby v úsměvu.
„Říkala jsem vám to. Říkala jsem vám, že ho přechytračíte.“
„Když jediné, co musí udělat, aby mě ochromil hrůzou a podřídil své vůli, je zavolat své psy?“ zeptala se Ariana. „Jsi přehnaně optimistická.
Dokud má své psy…“ A na okamžik věděla, proč odešel, věděla, že je to důležité, nedokázala však překonat vzpomínky na psy, a důvod jeho odchodu jí protekl rukama jako voda.
Aby přežila, potřebovala se soustředit na zárodek artefaktu ve svých rukách – a neprobudit netvora v sobě rozčilenými úvahami o psech.
Obrátila se k Haidě. „I když omezím schopnost té věci vysávat moc na minimum, časem ji přece jen nahromadí. Může to trvat roky i celá staletí, nakonec ale bude mít dost moci na to, aby byla cenná.“
„Někdo si může vzít, co artefakt obsahuje,“ souhlasila hobgoblinka.
„Můžete tomu zabránit?“
„Ne.“ Byla sice mocná, ale ne tolik jako někteří jiní. Uzamknout artefakt tak, aby do něj nikdo nepronikl, přesahovalo její možnosti.
A i kdyby to dokázala, nebylo by to moudré. Kdyby ho nechala jen tak ležet v chatrči a krást magii všech fae, kteří prošli kolem, nakonec by hrouda stříbra v její ruce pozřela všechnu magii a soustředila ji v sobě.
Nevěděla, kolik magie dokáže kov zadržet – ale sílu výbuchu, k němuž by došlo, až by stříbro dosáhlo svých mezí, si neuměla ani představit.
Nicméněby nebyl tak strašlivý jako to, co by se stalo, kdyby stříbro dokázalo zadržovat magii donekonečna – bez magie by přestal existovat život.
„Můžu se postarat, aby magie, kterou nasbírá, splynula se Srdcem magie.“ Srdce magie představovalo středobod světa. Magie v něm ukrytá nereagovala na ničí rozkazy, způsobovala, že foukal vítr nebo pršelo. Ariana se prudce usmála na malou přítelkyni. „Vyplním tak kletbu a převezu otce.“ Zvažovala, jak to udělat. „Budu těk tomu potřebovat,
Haido, a asi to nebude snadné.“
Haida se hluboce uklonila. „Ráda vám pomohu, jakkoli budu moct.
Brzy se ale vrátí – nikdy nebývá pryčdlouho. Máme dost času?“
„Ano,“ řekl netvor, který přebýval uvnitř Ariany. „Psi uprchli a on hledá způsob jak je zavolat zpátky.“
Ariana zavřela oči, roztřeseně se nadechla a čekala, až se netvor stáhne. Přesněna to si potřebovala vzpomenout. Jeho psi utekli.
Mělo se jí ulevit, nedokázala se však zbavit pocitu, že otec je teď nebezpečnější než kdy dřív. Nedokázala potlačit strach a ten znovu probudil netvora. Nemohla dovolit, aby nad ní převzal kontrolu, ne když musela použít tak delikátní magii. Vzchopila se a pohlédla na hobgoblinku, která ji obezřetně sledovala.
„Haido, dokážeme to,“ řekla s větším sebevědomím, než skutečně cítila. „Psi se mu už dlouho vzpírali a teď ho opustili. Proto odešel – aby je získal zpátky. Možná budeme mít dost času udělat to.“
Ariana použila Haidin cit pro divokou magii, která se nacházela i v nejmenších věcech a byla nejblíže Srdci magie, a pracovala, dokud ji hobgoblinka nepřinutila přestat a najíst se. Potom se znovu dala do práce. Skutečnost, že jí artefakt neustále vysával moc, přitom představovala jen malý problém.
Pomalý proces odsávání dokazoval, že její druhé já se ze všech sil snaží omezit škody, které mohl artefakt napáchat, čímž si dříve nebyla jistá. Netvor našel způsob, jak artefakt prakticky zneškodnit, stejně jako předtím Ariana, a stal se víceméně jejím spojencem.
Fae průměrné moci by u sebe musel mít ten artefakt celé týdny, aby nějak významně ovlivnil jeho magii. To se netvorovi podařilo.
Ztratila pojem o čase a kvůli únavě si ani neuvědomila, že jí netvor pomáhá. Když přišla k sobě, držela v ruce stříbrného ptáčka a v těle jí zůstalo sotva dost magie na to, aby poznala, že jde o artefakt, zapečetěný a hotový. Nedokázala ale říct, jestli dosáhla svého cíle nebo ne.
Vzala stříbrného ptáčka do dlaní a třásla se vyčerpáním stejně, jako se třásly stěny kolem ní. Byl to otcův dům a nelíbilo se mu, když někdo uvnitř něj intrikoval proti němu.
„Hotovo,“ řekla Haidě, která postávala opodál. „Poznáš, jestli je dobrý nebo zlý? Při jeho výrobě jsem spálila všechnu svoji magii.“
„Nechte toho stříbrného ptáka tady,“ řekla Haida. „Rozptýlí ho, i když mu moc nepomůže. Neumím rozeznávat artefakty jako vy. Udělala jste, co jste mohla. Pojďme, opusťme tohle místo, než se na nás zřítí. Říše Pod Kopcem už není stabilní a hněvá se na nás.“
„Říše Pod Kopcem se zlobí na sidhe, ne na tebe,“ opravila ji Ariadna unaveně, nejistě se ale zvedla na nohy. „Otcův dům z nás ale nemá radost, to je pravda.“
K její práci bylo nezbytné uchýlit se do říše Pod Kopcem. Venku, v zemi, která nyní patřila lidem s krátkým životem a slepým k magii, se magie ke složitým dílům jen tak nepropůjčovala.
„Říši Pod Kopcem sidhe nezajímají,“ zabrblala Haida a podepřela Arianu, aby neupadla. „Jen fae. A ti ji zklamali, protože dovolují lidem spoutávat to, co nikdy nemělo být spoutáno.“
Hobgoblinka byla mnohem silnější, než vypadala, což za těchto okolností bylo výhodou. I ona však byla unavená, takže se pohybovaly pomalu. Pokud opustí otcovy země dřív, než se vrátí se psy, možná se jim podaří mu nějaký čas unikat.
Ariana přesto věděla, že mu nikdy neutečou. Otce sice zajímal artefakt, jeho hlavní touhou ale bylo zničit ji. A tak, když ji půda varovala, stromy si začaly šeptat jeho jméno a květiny se rozechvěly – a zazněl roh, kterým volal své psy –, neovládla ji hrůza. Na to by musela cítit naději.
„Je po nás,“ řekla Haiděa cítila, jak jí do krku stoupá jako žluč strach, přestože se jí ještě nedotkla magie jeho psů. Skutečnost, že je volal, znamenala, že musel najít způsob, jak je získat zpátky. „Musíš utéct.“
Hobgoblinka na ni zavrčela.
„Nenuť mě, abych ti to přikázala,“ řekla Ariana – už ale bylo příliš pozdě, pro obě.
„Ariano,“ zavrněl hlas jejího otce.
Otočila se a postavila se mu čelem. Přijal podobu svého divokého aspektu a jelení paroží se mu zaplétalo do spodních větví stromu, pod nímž stál.
Zachvěla se a ovládl ji pocit neodvratnosti, jako by tento okamžik byl nevyhnutelný od chvíle, co se narodila. Její druhá část, ta, před kterou Haidu varovala, se neklidně ošila, připravena chránit ji před otcem.
Zmínka o hobgoblince ale Arianě připomněla, že není jediná, na koho má otec důvod zlobit se.
„Otče.“ Odhodlaně se postavila před malou věrnou přítelkyni.
Rozhlédl se po lese okolo, podíval se na Haidu, na trávu u Arianiných nohou – kamkoli jen ne na Arianu –, a něžně se usmál. „Myslela sis, že mi utečeš, když artefakt stále není hotový?“
„Ne, otče,“ odvětila pevně. Zabije ji. Až se všechno dozví, zabije ji.
„Je dokončený.“
Napřáhl k ní stříbrného ptáčka. Neuvědomila si, že ho drží.
„Tohle?“ Hodil ho na zem a hlasem, ve kterém se neslo vzdálené burácení hromu, řekl: „Je to zmetek. Porušila jsi slib, svoji přísahu. A to pro fae znamená smrt.“
Vystrčila bradu, protože ji zalil vítězoslavný pocit. Ať už s netvorem udělali cokoli, zkřížili otci plány. Možná ji zabije, aspoň ji ale nezneužije ke zničení světa. „Artefakt dělá přesně to, co jsem slíbila. Co ti ta věc, ve kterou mě laskavá péče tvých psů proměnila, slíbila. Požírá magii všech fae, které si jeho majitel vybere, a umožňuje ji znovu pozřít. Je hotový a zapečetěný a už se nedá změnit.“
Nemohla lhát a ani nemusela. První část dokončily spolu s Haidou, když změnily účel artefaktu. A věděla, že i druhá část je pravdivá. Ať už artefakt fungoval jakkoli, neporušila slib, který netvor dal.
Přimhouřil oči, upřel je na ni a zavrčel. Při pohledu na tesáky v jeho ústech se jí stáhl žaludek a zachvátila ji mdloba.
„Věděla jsi, co jsem chtěl,“ řekl.
„Ano,“ souhlasila a zjistila, že závrať s sebou přinesla i jistý klid – anebo možná vyplynul z předchozího dojmu, že tento střet byl pro oba nevyhnutelný. Zabije ji. Doufala, že to nebude moc bolet, nemohla však udělat nic, aby tomu zabránila. „A ty jsi věděl, že jsem nechtě-la to, po čem jsi toužil, vyrobit. Omezení, která jsi stanovil, byla dostatečně volná, abych jimi mohla proklouznout.“ Její otec byl mocný, ale ne chytrý, ne tak jako její matka nebo Haida.
„Tak mi vyrobíš jiný artefakt,“ řekl. „Anebo opravíš tento.“
Zavrtěla hlavou. „Ptáček je hotový. Je zapečetěný a nedá se změnit. A já?“ Usmála se na něj. „Artefakty si žádají cenu. Nezbylo mi dost magie.“
Řemeslníci, kteří vyrábějí artefakty, jsou vzácní dokonce i mezi nejmocnějšími fae. Nenajde žádného dalšího, kterého by dokázal podřídit své vůli, aby splnil podmínky dohody s fae mocnějším, než byl on sám.
Zavřela oči a nastavila tvář slunci; neočekávala, že bude žít dost dlouho na to, aby spatřila další den. Jejím jediným zadostiučiněním bylo, že nevyhrál: její magie fae nezničí – a otec ji dlouho nepřežije.
Její otec zvedl ze země stříbrného ptáčka a protočil ho v dlani – a ona si všimla, že jeho pravá ruka končí hrubým pahýlem omotaným krví nasáklými obvazy.
„Otče,“ řekla, než mohla zvážit moudrost svých slov, „co se ti stalo s rukou?“
6
Samuel
Otec prohrábl prsty Addův nezdravý hnědý kožich a zavrčel: „Myslel jsem, že si vyžádala ruku lesního pána, aby získala moc pro své čáry.“
Čarodějnice si zavolala Addu, sotva lesní pán – s jednou paží omotanou obvazy – odešel. Nechala si ho u sebe až do pozdního odpoledne, a když s ním skončila, vyhodila ho před dveře. Sotva přistál na zemi, s otcem jsme se proměnili zpátky v lidi. Adda potřeboval pomoc, kterou mu žádný vlk nedokázal poskytnout.
Přinesl jsem zesláblému vlkovi misku s vodou, nabíral jsem ji do dlaní a napájel ho. Na tátova slova jsem nereagoval. Nezlobil se na mě a na úzkost v jeho očích jsem neměl odpověď. A stejně už jsem nenacházel slova tak snadno jako dřív.
Místo toho jsem broukal trpícímu vlkovi, zatímco polykal. Táta mě poplácal po rameni v omluvě za svoji úsečnost a já ji kývnutím přijal.
Znovu Addu zmrzačila.
Po posledním zásahu už mu znovu nedorostla levá přední tlapa; a co víc, bez ohledu na to, co jsem dělal, rána hnisala. Všiml jsem si, že se rány, které způsobila, aby přiživila svoji magii, zanítí snadněji než ty přirozeně utržené, a i pro vlkodlaky je těžké vylízat se z nich.
Na kouzlo pro fae uřízla dnes večer Addovi i pravou přední tlapu. Ve vlčí podobě nedokázal chodit a neměl dost sil na to, aby se proměnil v člověka, i kdyby věděl jak, čímž jsem si nebyl jistý.
Vlk v otcově náruči zakňučel a táta k němu sklonil hlavu. „Všechno dobře dopadne,“ zamumlal. Zadíval se na chatrč a koutky úst mu zbělely.
V uších mi zašeptal matčin hlas. Podívej se na svého tátu. Dosud jsi v jeho tváři nikdy neviděl vztek, teď už ale ano. Ti staří blázni nebudou vědět, co je potkalo.
Nepamatoval jsem si, o jakém dávném konfliktu to mluvila, věděl jsem však, že měla pravdu. Tehdy. Jenže tohle byl boj, který nemohl vyhrát, a všichni jsme to věděli. Začal jsem se měnit zpátky ve vlka.
Pro Addu už jsem nemohl udělat nic, co by nezvládl i táta, a já mu budu užitečnější spíše jako vlk než slabý člověk.
Dafydd vydal tichý zvuk, něžnější, než jsem kdy z jeho tlamy slyšel.
Ostatní vlci nejistě postávali kolem.
„A ty jsi taky k ničemu,“ zavrčel otec na Dafydda. „Je to tvůj syn a ty se jen díváš, jak ho zabíjí.“
Kdykoli jindy by Dafydd rychle ztrestal jakoukoli známku neúcty, tentokrát ale vůbec nezareagoval. Nevyznal jsem se v jeho emocích – ze všech vlků byl Dafydd nejméně čitelný. Zdálo se, jako by cítil jedině zlost nebo strach z čarodějnice, nic jiného.
Adda štěkl a upoutal tátovu pozornost.
„Já,“ řekl otec, „už nemíním dál jen přihlížet.“ Políbil Addu na čelo, pak mu trhnutím zlomil vaz.
Bylo to tak rychlé. V jednu chvíli lapal Adda po dechu bolestí a vzápětí byl mrtvý.
Tehdy Dafydd konečně zavrčel a vzduch zalil žár jeho hněvu.
Táta vstal a nechal mrtvého vlka sklouznout ze svého klína na zem.
Začal se měnit zpátky ve vlka. Dafydd a táta měli spory už dřív, dokonce spolu jednou nebo dvakrát bojovali – táta však pokaždé ustoupil, než se situace stala skutečně vážnou. Tentokrát jsem si ale v jeho očích pře-četl, že dosáhl zlomového okamžiku. Skončil.
Postavil jsem se mezi ně, aby Dafydd nemohl zaútočit, dokud táta nebude plně vlkem. Nemyslel jsem si, že by to udělal, Dafydd obvykle jednal fér. Mohl jsem se ale mýlit.
V dálce zahlaholil roh a jeho čistý, měkký tón se mi omotal kolem krku a zatahal. Volání lesního pána nedokázal nikdo z nás odolat, a já proto vyrazil bok po boku s Dafyddem. Táta dokončil proměnu v běhu.
Odpovíme na volání fae, a pokud nás dokáže ovládat, splníme jeho rozkazy. Pokud ne, zabijeme ho – nezajímalo mě, jak to dopadne. Až bude po všem, otec se zodpoví za svůj vzdor nebo Dafydd za svoji nečinnost. Souboj byl pouze odložen, ne zrušen. Dafydd byl obrovský a brutální – jen o trochu menší než já. Táta dosahoval sotva tří čtvrtin Dafyddovy váhy, jenže zato byl mazaný. Nevěděl jsem, kdo vyhraje.
Předpokládal jsem, že fae je někde blízko, nakonec jsme ale museli běžet hodně daleko a já poopravil svůj odhad jeho moci – šance na to, že se vyhneme splnění jeho rozkazů, klesala s každým kilometrem. Nijak zvlášť mi to nevadilo. Mohl po nás snad chtít něco, co už jsme neudělali pro moji babičku? Dávno jsem přestal předstírat, že jsem dobrý člověk. Jediné, na čem mi záleželo, byl můj táta.
Vy běhli jsme na kopec a před námi se objevila malá mýtina. Stál na ní faeský pán a obvaz na pravé paži měl nasáklý krví. Tady v lese vypadal méně lidsky. Z hlavy mu vyrůstalo paroží, které přesahovalo šíř-ku jeho ramen – a byl obrovský. Znovu zadul na roh a ten vyloudil píseň z našich hrdel.
Napůl jsme sklouzli, napůl seběhli z kopce na opačné straně a přeskočili jsme potok pod ním. Za vodou Dafydd zpomalil do opatrného psího klusu a my ostatní jsme ho následovali na louku, kde čekal lesní pán.
7
Haida
„Moje ruka?“ řekl lesní pán a zvedl pahýl paže. „To je cena, kterou jsem zaplatil za to, co jsi mi provedla.“ Mrštil artefaktem, který Haidina paní vyrobila, o strom. Stříbrný ptáček trefil kmen, sloupl z něj kůru a zanechal na něm šrám, z něhož začala vytékat míza. Potom spadl na
zem a zmizel jim z očí.
Lesní pán čekal, její paní ale nebyla natolik pošetilá, aby cokoli řekla, dokud otec tak zuřil. Ne že by ji mlčení v konečném důsledku zachránilo. Haida pochopila, že to její paní věděla od chvíle, co se rozhodla zajistit, že ptáček neposlouží jeho účelům.
Haida otevřela ústa a ve snaze odvést pozornost od své paní řekla hlasem plným opovržení: „Šel jste za babiznou u bílého potoka. Za čarodějnicí. Za člověkem.“
Lesní pán zasyčel a podrážděněpřitiskl uši podobné jelením k hlavě.
Mávl rukou Haidiným směrem a malá hobgoblinka se narovnala a připravila se vypít jed, který namíchala.
Její paní však udělala krok stranou a přijala magický zásah místo ní.
Haida zakvílela a vyrazila vpřed, když její paní srazila bolest na kolena. Hobgoblinka se dotkla ramene své paní ve snaze rozředit následky vzteklého výbuchu lesního pána.
„Běž,“ přikázala jí paní hlasem plným moci. „Nech měbýt. Schovej se.“ A moc její paní byla tak velká, dokonce i poté, co jí tolik ztratila, že Haida nemohla než uposlechnout.
Lesní pán zuřivě zaryčel jako velký jelen v říji a zasáhl dceru dalším výbojem bolesti. Haida, která se nenáviděla za to, že nedokáže Arianu bránit, se schovala v křoví, aby aspoň mohla být u toho a pomoct, jak jen mohla.
Pán se chopil rohu, který mu visel na provaze na hrudi, a znovu na něj zadul, aby povolal psy.
Zvuk způsobil to, co bolest nedokázala. Když Ariana zvedla hlavu, z očí jí hleděl netvor. Ohrnul rty, vycenil bílé zuby a začal se zvedat na nohy. Haida na okamžik přestala dýchat nadějí. Netvor byl svým způsobem mocnější, než její paní kdy byla. Haida cítila sílu jeho magie, celistvou a mocnou. Jako by potřebovala další důkaz o tom, že netvor a její paní byli odlišní. Kdyby netvor měl víc času, třeba jen okamžik, byl by lesního pána zničil – avšak vytí, které odpovědělo na volání velkého rohu, způsobilo, že netvor strnul a strach ho o moc opět okradl.
Netvor se schoulil na zemi do klubíčka a čekal, co přijde.
Zvířata, která odpověděla na volání lesního pána, nezněla jako jeho psi. Lesní pán to zjevně také vycítil, protože zaváhal a na okamžik se od dcery odvrátil. Kdyby ji paní neposlala pryč, mohla Haida chvilkového zaváhání využít, takto ale byla příliš daleko a mohla jen přihlížet.
Více v knize MIHOTAVÉ STÍNY, kterou v dubnu 2015 vydalo nakladatelství FANTOM Print.
PATRICIA BRIGGS – MIHOTAVÉ STÍNY
Copyright © 2014 by Hurog, Inc.
Translation © Kateřina Niklová
Cover © Daniel Dos Santos
ISBN 978-80-7398-305-5
Český název: Mihotavé stíny. Originální název: Shifting Shadows. Autor: Patricia Briggs. Překladatel: Kateřina Niklová. Obálka: Daniel dos Santos. Nakladatel: FANTOM Print, 2015. Počet stran: 384. Doporučená cena: 299 korun.
JIŽ VYŠLO: Měsíční píseň, Krevní pouto, Železný polibek, Zkřížené hnáty, Stříbrná relikvie, Říční znamení, Spálená mrazem, Krevní pouto, Nocí zlomená.
