Dopsali jste povídku. A co dál? Nejlépe nechat ji nějakou dobu odležet a po čase se k ní vrátit. Rozhodně nepodlehnout čistě pozitivnímu hodnocení od rodiny či kamarádů. I to jsou rady zkušených spisovatelů Josefa Pecinovského, Petry Neomillnerové či Vlada Ríši.
1. Nedejte na kamarády, potřebujete kritiku
Hodnocení ze strany rodinných příslušníků či přátel se pravděpodobně nevyhnete. „V tomto případě je však nutné nepodlehnout jejich hodnocení, zvlášť když je očividně kladné,“ radí spisovatel a šéfredaktor časopisu XB-1 Vlado Ríša. „Příbuzní a kamarádi nemají ten správný kritický vztah ke čtenému textu, v jejich očích lze vidět především obdiv, jak je možné, že někdo z okruhu jejich známých vyplodil tak geniální text. To je k ničemu,“ souhlasí Pecinovský.
Začínající spisovatel by ale měl vyhledávat spíše negativní ohlasy a kritiku na svou povídku, aby opravdu stála za přečtení veřejnosti. Podle Pecinovského potřebuje autor nejprve tvrdou kritiku, obdiv má přijít až po vydání díla. Proto je dobré sehnat si tzv. betatestera či betačtenáře.
Autor by si měl podle Ríši uvědomit, že mnohé vazby mezi postavami a propojení příběhu má leckdy perfektně ve své hlavě, ale nemuselo se mu povést vše dokonale přenést na papír – pro čtenáře tak mohou být některé pasáže či dějové zvraty nesrozumitelné nebo nepochopitelné, i když pro autora jsou zcela jasné a logické. I proto je betačtenář zcela nezbytný.
2. Najděte si vhodné betačtenáře
Vlado Ríša. Foto: Marián Juskanin, FANZINE.cz
Betatesteři, kteří mohou začínajícímu autorovi dát opravdu erudovanou a kvalitní zpětnou vazbu k povídce, se shánějí těžko. „Betačtenář je člověk, který se nenechá unést jen příběhem, ale dokáže vám (jemně a s citem, neboť každý autor jest duše citlivá a také urážlivá) říct, co je špatně, nebo co se mu nelíbilo. Samozřejmě je dobré, když je to člověk sečtělý, nebo ještě lépe sám píšící,“ jmenuje hlavní charakteristiky betačtenářů Vlado Ríša.
Autorům v žánrech sci-fi, fantasy a horor, ale i jiných, mohou pomoci různé soutěže. Ve fantastice je tak možné povídku přihlásit například do soutěží s názvy Cena Karla Čapka, Cena Fantázie, O Stříbřitělesklý halmochron, O dračí řád, Žoldnéři fantazie či Fantastická povídka. Vždy je dobré si důkladně prostudovat materiály k soutěži a zjistit si, zda autor dostane od pořadatele či poroty zpětnou vazbu.
„Pokud pravidelně nezískává autor žádnou cenu, musí přestat hledat chyby u poroty a začít u sebe. K tomu se hodí třeba soutěž Fantastická povídka, kde některé povídky hodnotí zkušení autoři, jako naposledy třeba Jiří W. Procházka nebo Františka Vrbenská,“ radí Pecinovský.
Petra Neomillnerová. Zdroj: archív spisovatelky
Podle Petry Neomillnerové by se práce začínajících spisovatelů měly ještě před přihlášením do soutěží či publikací objevit ideálně na stole lektora tvůrčího psaní, což nemusí být vždy možné ať už z finančních či jiných důvodů. „Pak se nabízí osvícená učitelka češtiny, laskavá knihovnice, atd.,“ nabádá spisovatelka.
3. Zajděte na workshop
Místem, které je pro čtení a zpětnou vazbu začínajícím autorům určeno, jsou literární workshopy. Jsou pořádány nejrůznějšími spolky, ale také například knihovnami. Jejich smyslem je poskytnout začínajícím spisovatelům prostor pro zpětnou vazbu.
„Existují workshopy, kde se scházejí začínající i mírně pokročilí autoři a nechávají si svá díla roztrhat nejen od těch, kteří workshopy vedou a jsou v psaní zkušenější, ale i od podobně postižených kolegů. Od těch však v naději, že totéž budou moct udělat s jejich pracemi,“ popisuje s šibalským úsměvem ideální betačtenáře Vlado Ríša.
Pokud autor takový workshop přežije a něco si z něj odnese, je na nejlepší cestě se zlepšovat.
4. Za nakladateli hned nechoďte
„Není nejlepším nápadem udělat si betatestera z redaktora nějakého nakladatelství, ten obvykle po pěti stránkách pozná, že dílo k ničemu není, a pokud se vůbec namáhá, tak je pošle autorovi zpět s tím, že dílo je sice geniální, ale nakladatel momentálně nemá kapacity, prostor, peníze – nehodící se škrtněte,“ říká Pecinovský.
Petra Neomillnerová také nedoporučuje zahlcovat svými prvotními pracemi spisovatele: „Spisovatelům texty neposílejte, jsme dost zničení z vlastního psaní,“ vysvětluje.
5. Nebojte se nechat povídku odležet
Pokud autor napíše jednu ze svých prvních povídek, nejraději by ji hned viděl publikovanou na nějakém zajímavém místě na internetu, kde si ji může přečíst velké množství lidí, nebo dokonce ve sborníku. Povídce ale spíše pomůže, pokud ji začínající tvůrce nechá nějakou dobu uležet, uloží ji tzv. do šuplíku a třeba za pár let ji vytáhne.
Josef Pecinovský. Foto: Marián Juskanin, FANZINE.cz
„Můj názor? Obrnit se trpělivostí, nechat dílo několik let uležet, a pak se k němu vrátit. To se člověk vždycky diví, kolik v něm najde hovadin!“ vystihuje v několika slovech hlavní důvod odložení povídky Pecinovský.
Podobně to vidí i Ríša: „Vzhledem k tomu, že každý autor se nějakým způsobem vyvíjí (leckdy i k lepšímu), má problémy s tím, když si přečte svoje starší práce. To se pak tluče do hlavy se slovy: ‚Ježíšmarjá, jak jsem tohle mohl napsat!‘ Mnohé by o tom mohli povídat třeba sestavovatelé sborníků Pramlok.“
